Kudy (ne)běží český Neymar

Jen málokdo unikl v posledních dnech zprávě o rekordním přestupu brazilského fotbalisty Neymara ze španělské Barcelony do francouzského Paris St. Germain. Přestup v přepočtu za téměř šest miliard korun komentoval snad celý, nejen fotbalový, svět. 

Mne na celé akci zaujal především hojně prezentovaný komentář, který poukazoval na to, že i při obrovském fotbalovém i marketingovém potenciálu kapitána brazilské reprezentace nedává přestupová částka žádný smysl.

Tedy – nedává smysl, pokud musíte počítat peníze. Jenomže počítání peněz není „problémem“ katarských šejků, kteří francouzský klub vlastní. Většina zainteresovaných komentátorů tak za tímto bombastickým přestupem vidí především snahu Kataru napravit si reputaci poté, co se kvůli údajné podpoře terorismu dostal pod mezinárodní tlak.

Je evidentní, že i další bohaté země a nejrůznější miliardářské skupiny budou stále více využívat fotbal jakožto dlouhodobý globální společenský fenomén ke zlepšení svého veřejného obrazu. Ostatně, i o čínské CEFC se u nás mluví zatím vesměs pozitivně, a to hlavně díky úspěchům pražské Slavie, jichž začala dosahovat právě od chvíle, kdy do ní CEFC majetkově vstoupila.

Problém vlastnictví klubů celými zeměmi nebo vlivovými skupinami je ale mnohem obecnější a rozhodně stojí za pozornost odpovědných politiků. V malém měřítku to právě máme před očima. Fotbal, do nějž coby do našeho sportu č. 1 plynou od státu (samozřejmě vedle sponzorských peněz ze soukromého sektoru) miliardy korun, nemůže zůstat pouze v rukou svazových bossů.

Jeden špatný příklad výpadku kontroly tu koneckonců máme z velmi nedávné minulosti – to, když stát nechal panovat Aleše Hušáka nad státním majetkem a penězi sportovních svazů tak dlouho, až nevratně přišel o jeden miliardový sázkařský podnik.

Po nedávném vypuknutí aféry se státními dotacemi zatím slyšíme jen překřikování sportovních šéfů, obviňování, kdo chtěl nebo nechtěl zavést transparentní evidenci sportovců, a kdo pouze zdravě lobboval a kdo už překračoval zákon. Ze strany politiků je ale zatím ticho po pěšině. Rozhodně přitom neplatí, že nyní musí pouze šetřit policie a všichni ostatní musí mlčet a čekat.

Do českého sportu tečou miliardy z daní všech obyvatel a role státu jako správce a hlídače rozdělování peněz je zatím více než diskutabilní. Nebál bych se použít i slovo „účelová“, ale chci být diplomatem i optimistou… I přesto, že dva měsíce před volbami je čas spíše na sliby než nacházení řešení, k současnému skandálu a odhalenému stavu věcí nesmí odpovědní politici mlčet a musí hledat dobré příklady u nás i ve světě, jak sport dotovat transparentně, poctivě a smysluplně.

Nejde o málo. Vyhlídky naší fotbalové reprezentace jakožto špičky ledovce nejsou vůbec růžové a bez ohledu na spíše dílčí úspěchy našich mládežnických reprezentačních výběrů lze obecně říci, že dlouhodobá práce s mládeží, kam by měly peníze směřovat především, je u nás zanedbaná – pokud vůbec nějaká.

Kudy běží zajíc někteří na ministerstvu školství už vědí. Nás všechny by ale mělo zajímat, kudy bude jednou běhat český Neymar.