Rozděleno, opanováno. Slučovat musíme sami

Několik dní po velké prezidentské bitvě je čas na klidnou analýzu a debatu, kdo je vlastně vítěz, kdo poražený a jaké jsou úkoly pro ty, kteří to s českou společností myslí vážně.

Tak nejprve ti vítězové. Kdo to je? Zhruba 2,8 milionu voličů, kteří hodili do urny lístek se jménem staronového prezidenta. Zřejmě bychom si je měli představovat jako spoluobčany, kteří od sobotního odpoledne chodí světem rozesmátí a představa budoucnosti se jim zalévá optimismem a štěstím.

Ale počkat. Vždyť to jsou prý hlavně lidé, kteří jsou méně vzdělaní, méně úspěšní, méně spokojení se svým životem, lidé, kteří se strkají do sociologické škatulky „poražen listopadem 89 a výsledky globalizace“. 

Jsem přesvědčen, že sobotní vítězství Miloše Zemana těmto lidem nový optimismus do žil nevlilo. Nevykouzlilo jim víc než malý krátkodobý úsměv na tváři. Že jsou prostě dál obyčejnými lidmi, kteří si žijí své životy tak úspěšně, jak jim jejich aktuální podmínky dovolují.

A ti poražení? 2,7 miliónu lidí, kteří se od soboty topí ve frustraci, nechápou rozhodnutí většiny volících spoluobčanů, mají pocit zmaru a nejčastěji říkají, že tyhle volby byly další v řadě, kdy si ověřili, že česká společnost kráčí do pekla autoritářství, populismu, xenofobie a lži. 

Tito lidé jsou ale přitom považování za ty s lepším vzděláním, spokojenější, obecně energičtější k tomu, posouvat kupředu nejen své bezprostřední okolí, ale i celou společnost. 

Tito lidé, že by nevydrželi ještě jedno volební období Miloše Zemana? Jsem přesvědčen, že to zvládnou. Že to zvládneme. 

Změna přijde

Věřím, že změna nastane, ale bude potřeba trpělivosti. Jsem rád, že Jiří Drahoš chce pokračovat ve veřejném životě, stejně jako pánové Fischer nebo Hilšer, a že třeba budou jedněmi z těch nových politických hráčů, kteří pomohou dotáhnout změnu ke zdárnému konci. 

Nesmíme propadat panice a divoce útočit na vítěze. Mohli bychom se pak lehce stát tím, proti čemu bojujeme. 

Možná, že voliči Miloše Zemana nemají fotku prezidenta nad postelí a na každém hrníčku (tedy kromě té party šedivých mužů v nepadnoucích oblecích, kteří se v sobotu tak mohutně opíjeli v kuloárech hotelu, kde Zemanův štáb sídlil). Možná jim Jiří Drahoš prostě jen nepřišel dostatečně silnou osobností. A rozhodli se, že dalších pět let raději stráví se starým, i když nedobrým Zemanem, než s neznámým a nejistým profesorem. 

Je to na nás

Co je ale nejdůležitější. I kdyby Jiří Drahoš o fous vyhrál, společnost by zůstala rozdělena. A to je věc, se kterou musíme něco dělat. 

Umění vcítit se do role druhého, snaha o pochopení jeho pohledu, to budou spolu se slušností naše hlavní zbraně. 

Prezident Zeman ani premiér Babiš nám v tom nepomohou. Ti budou dál hrát své mocenské hry a jednotlivé části společnosti využívat jen pro svůj prospěch. 

Je to na nás. Na těch, kteří to s naší zemí myslíme skutečně dobře. A na odpovědných a poctivých médiích.

Přišel čas slučování. 

V roce 100. výročí založení samostatného Československa není většího úkolu.