Už vážně dost! 100 miliard si půjčíme na vlaky a z druhé strany rozhazujeme?

Tahle země opravdu kráčí do minulosti. 100 miliard si půjčíme na obnovu vlaků, nikoli tratí. Z druhé strany dá stát 6 miliard ročně na zlevněné jízdné pro seniory a studenty. A rozdává dál a dál.

Právě jsem dočetl zprávu o plánu na výměnu starých vlaků za nové. Bude stát 44 miliard korun, dalších 56 miliard půjde na modernizaci železničních spojení.Stát si těchto 100 miliard půjčí od Evropské investiční banky. Prý za zajímavý úrok.  

Zajímavostí je, že peníze nepůjdou na výstavbu vysokorychlostních tratí. 

 Proboha proč? Proč budeme raději obnovovat zastaralý vozový park na ještě zastaralejších kolejích. Proč se mobilita v této zemi nepohne další desítky let a my budeme v lepších vlacích jezdit stále pomalu, neefektivně, a vlastně většinou neradi. 

 Proč dá státročně až 6 miliard na dotování slev pro jízdy studentů a seniorů, a přitom si desítky a desítky miliard půjčuje? Nemluvě o dalším rozdávání této vlády téměř všem pod líbivým příběhem, že ekonomika roste a musí z toho těžit všichni. 

 Tak znovu: Česko je zadlužené tak, že sotva splácí, byť jen úroky z dluhu. Vláda rozdává po stokorunách či tisícovkách, ale pro strategickou modernizaci země dělá minimum.

 Uvažování, že po nás potopa a že se zadlužují všechny státy a celý svět, je opravdu cestou do pekel, přestože dlážděnou líbivým populismem a veselým žitím ze dne na den. 

 Je mi přes 30 a už ani nedoufám, že bych, než půjdu do penze, objížděl Česko ve vysokorychlostní trati.  

Vlastně jen trochu doufám, že se třeba podívám rychleji na letiště. Což je ale další zajímavá zpráva, autobus pojede z pražského Veleslavína na letiště každé 3 minuty a ve stanici přibudou eskalátory! Fantazie, jsem rád, že zahraniční turisté budou náš staropražský skanzen také pěkně postaru opouštět.  

Kam proboha kráčí modernizace téhle země? Necháváme se kolébat výmluvami, knihami popisujícími, o čem kdekdo sní, když náhodou spí, ale realitou je jen utrácení ze dne na den.  

A po nás potopa. 

 Dovedete si představit budoucnost rodiny, v níž by se takhle myslelo na budoucnost?