100 let cesty ke svobodě

Naše krásná země v těchto dnech slaví 100 let své existence. 100 let událostí, které náš národ formovaly a pozvolna nás posunuly z puberty na práh dospělosti. 

Prošli jsme si těžkými obdobími, ať samotným vznikem po rozpadu Rakouska-Uherska, několika ekonomickými a hospodářskými krizemi, mnichovskou zradou a zvěrstvem druhé světové války, nástupem komunismu, který zdecimoval naši zemi a zformoval nešvary, které nás provází často i dnes. A v neposlední řadě odloučením s naším hrdým slovenským bratrem.

Nebylo ale jen zle. Náš stát si prožil i období plná naděje a optimismu. Ať v roce 1918, kdy mladý stát pod vedením státníka světového formátu Tomáše G. Masaryka došel k zasloužené samostatnosti. Nebo při vysvobození z kleští nacistického blázna Adolfa Hitlera, ale také vytouženou sametovou revolucí, kterou nás vyvedl na výsluní civilizovaného světa Václav Havel. Od devadesátých let minulého století jsme konečně chytli západní směr, stali se součástí západní Evropy.

Právě v době našich 100. narozenin jsme na prahu dospělosti, kdy se rozhodujeme, zda dále pokračovat ve směru na západ nebo otočíme kormidlo zpět na východ.

Já se jednoznačně přikláním k evropským hodnotám, které mi jsou bližší. K zodpovědnosti za svůj život, respekt k životu ostatních a rozmanitosti lidských kultur. Samozřejmě při striktním dodržování zásad našeho právního státu a respektu morálních hodnot, které se bohužel poslední dobou začínají vytrácet.

Jsem hrdý, že mohu být členem Evropské unie, která sice má své mouchy, ale to neznamená, že je výhodnější ji zničit. Ba právě naopak. Udělat vše pro její dolaďění k dokonalosti je přece lepší variantou. Nezapomínejme, že díky EU (ale i OSN, NATO, které vznikly krátce po II. světové válce) žijeme více jak 70 let v míru.

Žijeme v době, kdy nám nikdo nediktuje, co máme dělat. Pokud máme vůli a odhodlání, tak můžeme zbohatnout, aniž bychom se stali nepřáteli státu. Zkrátka rozhodnutí o našem životě je jen na nás. A v tom cítím největší svobodu, za kterou bojovali naši rodiče a prarodiče.

Není vše jen růžové, protože stále se mezi námi najdou ještě i tací, kteří na úspěch koukají skrz prsty, protože věří, že všichni bychom měli mít stejně. Ale to už je jen dozvuk lživé komunistické ideologie, která nás manipulovala dlouhé desítky let. Spíše mě tíží krize morálních hodnot a ztráta vzorů společnosti s vizemi většími než je jen prospěch vlastního holdingu.

Jsem životním optimistou, a proto věřím, že náš národ je již dospělý a nenechá se ani opít koblihou, ani přesvědčit křivdou starého pána, ale půjde dál po stopách našich velikánů Tomáše G. Masaryka či Václava Havla.

Vstupme do dalšího století naši existence jako sebevědomý, dospělý národ, pro který není úspěch sprosté slovo, který si váží  svobody a pevně kráčí k zářné budoucnosti jako hrdý člen západní Evropy.